Basketbalista a jeho malá florbalistka - Kapitola první

Ahoj!

Takže, bych vám chtěla představit svůj první výtvor na anime jménem Kuroko no Basket (Basuke).

----O čem to je?

Kdysi jedna z nejznámějších florbalistek z týmu Mononoke, Monika, Byla nucena opustit svůj tým. Při jednom z nejdůležitějších zápasů totiž zkolabovala.

Místo, aby ji tým podpořil a pomohl jí, se na ni vykašlaly a ne jen ony. Všichni se k ní otočili zády.

Monika však dostala nabídku, která se neodmítá.

Hrát a učit v japonské střední škole Shūtoku, kde nově založili floorbalový tým. Mohla by zde studovat i přes její zdravotní stav.

Vzala to a odletěla do Japonska. Vše probíhá až moc hladce a když se zdá, že je vše dobré ,začne se zde objevovat její minulost v podobně její bývalé spoluhráčky Veroniky.

Nejen, že bude muset překonávat své záchvaty, ale bude muset porazit ty, které ji k tomu dohnaly a přitom řešit běžné životní situace.

------

Pár: Aomine Daiki x Oc (Monika), Midorima Shintarou x Oc (Monika)

Opět hodila míč na koš, no neúspěšně. Od doby, co nastoupila na tuto školu, to bylo jediné, co jí teď dokázalo uklidnit. Její tým prohrál a ona s tím nemohla nic udělat. Nemohla se vrátit na hřiště, bála se, že se to zase stane. To, co tak nesnášela. Byl to otřesný pocit bezmoci, paniky a úzkosti, který se vždy v ten nesprávný moment spustil, a ona s tím nemohla nic udělat. Panická porucha, záchvaty paniky nebo úzkosti, tak to nazývali doktoři, nenáviděla ten pocit.
Opět hodila, tentokrát se trefila. „Možná to nebyl dobrý nápad,“ vyslovila potichu „Možná jsme měla zůstat v Evropě a nejezdit do Japonska,“ ušklíbla se, když si uvědomila, co to právě řekla.
„Ne!“ křičelo její vnitřní já.

Její ruka stiskla látku jejího starého dresu. Usmála, když si vybavila, že tento dres jí nechaly udělat její bývalé spoluhráčky z týmu. Byl tam velký nápis „Mononoke“, říkaly ji různě, no kdosi z nich pronesl, že je jak ta princezna Mononoke. Její vlastní jméno mělo však stejný základ „Mono“. Monika.
No a tak se Mononoke stal název jejího týmu. Ale po tom, co se jí stalo, se k ní z ničeho nic obrátily i ony, a to nebylo vše, i její přátelé už s ní nesoucítili ani se nesnažili povzbudit, sami měli dosti problémů a ona už to nesnesla.

Vzpomněla si, jak dostala tuto nabídku, i když věděli, jaký problém má. Ale touha si možná opět zahrát a někoho naučit něco, co se ona ty roky učila. Když začala studovat střední školu pedagickou, myslela si, že se vše změní, že tam budou dobří lidé, ale škola je škola. No po roku, co na ní studovala, se dostala do křížku s jednou dívek, která byla tak nějak hlavou její třídy. Takže se s ní nikdo nebavil. Myslela si tehdy, že všechno bude pořád stejné no do té doby, než dostuduje a odejde do práce. Musela se zase najít. Zkoušela nové věci, ale když se znova našla, nevěřila, že to bude právě toto. Našla se na hřišti s florbalovou hokejkou v ruce. Na základní škole florbal hrála, ale teď se do něj vžila. Ten pocit nabití, adrenalin v krvi, bylo to něco jiného, než když se snažila uklidnit kreslením. Vžila se do toho celým svým srdcem. Trénink a přátelé, které v ten daný moment získala, smazalo vše zlé, co se jí dělo. Za dva necelé roky se vypracovala skoro na vrchol jako jedna z mála v  kategorii mladších florbalistek. Vybudovala si tým, jenže když měli hrát poslední zápas, něco se zvrtlo. Její tělo už ten tlak, napětí, nabroušené vztahy ve škole a stres ze zápasů nesneslo a ona se složila. Uprostřed jednoho z nejdůležitějších zápasů, co hrály. Ani školu nedokončila.

Do reality ji vrátil padající míč k zemi, který prošel obručí. Otočila se, stál kousek za ní. Midorima si přišel zatrénovat. Vzala oba dva míče a jeden hodila Midorimu. Za chvíli dovnitř vešel i Takao.
„Hej, Monika, taky trénuješ? Přemýšlíš, že bys přešla k nám do týmu, místo toho honění malého míčku s pálkou?“ utahoval si s ní. Monika hodila míč po Takaovi ten jej chytil a rozběhl se ke koši. Míš prošel obroučkou a on se zhoupl, dodupl a otočil se na ty dva.
„Nechci ti kazit iluzi, ale i v basketbale se honíte za míčem, skoro ve všech sportech, co obsahují míč, se vždy za ním někdo honí… Jo a není to pálka, ale hokejka,“ usmála se a Takao se na ní nevěřícně podíval. Občas jí tak mladík, dokázal dosti pobavit a vytočit zároveň. No na jejich první se setkání nešla zapomenout, když ti dva na sebe narazili. No. Doslova a do písmene do něj narazila.

Byl to její první den v této škole, co jí nabídli, že tu může studovat a přitom bude trénovat nový holčičí florbalový tým, který tu nově založili. Měla úplně jiný rozvrh než ostatní studenti. Po dohodě s ředitele a učitelským sborem jí naplánovali samostatné studium, chodila sice na některé z přednášek, ale i tak měla pořád velké volna přes den. No nezahálela a učila se japonštinu, našla si u doučování, aby se v jazyku někam hnula. Hledala tenkrát tělocvičnu, no nenapadlo jí, že je tato škola jeden velký areál a tělocvična je samostatná budova. Koukala na mapu vše možně ji převracela, jen aby zjistila, jak patří. Monika, byla normálního vzrůstu, 166cm je normální dívčí výška, no i tak si připadala strašně malinkatá, občas tomu tak věřila, že lidi okolo sebe dokázala přesvědčit. Když mapu po asi desáté přetočila, vrazila do vysokého mladíka. Ten se okamžitě otočil a podíval se na zem. Mapou měla překrytou tvář, vzal ji a podíval se na ni.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, naštěstí toto byla jedna z mála věcí, kterým rozuměla. Přikývla. Prohlédla si ho od hlavy až k patě. Sportovec a na tuty.
„English?“ zeptala se, mladík vypadal překvapeně, no nakonec přikývl.
„Kde je tělocvična?“
„Pojď semnou mám tam namířeno,“ usmál se a pomohl jí na nohy.

Cupitala za ním a on jí něco vykládal, něco o týmu. A že v něm hraje. No moc ho neposlouchala, rozhlížela se okolo, aby si zapamatovala cestu. Cítila v sobě bodaví pocit, který ji upozorňoval na to, že je nervózní a začala lehce panikařit. Učili ji, že když to na sobě začíná pociťovat, má okamžitě pravidelně dýchat. Sice jí přišla blbá, tato dechová cvičení, no skoro vždy to zabralo, pokud se nejednalo a nějaký silnější záchvat, který přišel z minuty na minutu.
„Přišla ses podívat na náš trénink, když si tu nová?“ optal se a Monika, nechápala, o čem to mluví. Moc si o této škole nezjišťovala, takže neměla ponětí, co tu vlastně hrají. Když se na něj zadívala, byl docela vysoký a jeho tělo bylo takové… No. Mohutné.
„Ne, jen hledám tělocvičnu,“ odpověděla mile.
„No víš,…“ podíval se na ni a ona pochopila, že se mu nepředstavila.
„Monika.“
„Takao… No víš, Moniko, mi tady hrajeme basket. Jsme v tom dobrý a Midorima… No však uvidíš.“
Došly do docela dost velké tělocvičny, než byla zvyknutá u nich v malých městech. Sice hrávala ve větších, ale na trénink měly malou. Šlo slyšet, jak se z druhé strany tělocvičny někdo hádá. Bylo jí to hned jasné proč. Japonsky rozuměla, když někdo mluvil, no promluvit, či něco napsat, bylo něco jiného. Ředitel se hádal s celým týmem a jejich manažerem. Takao se za nimi rozběhl, všimla si několika dívek sedící na lavičce s hokejkami, asi se jejich první trénink střetl s tréninkem basketbalistů.
„Nebudeme tu trpět nějakou bandu holek, která běhá za malým míčkem! Náš sport je důležitější,“ vykřikl jeden z nich, vzala po cestě basketbalový míč, stoupla si do středu hřiště, nehrála basket sportovně a pravidlům nikdy nerozuměla, ale když měly čas tak si s děvčaty z bývalého týmu zahrály takový jejich basket, kde moc pravidla neřešily.
„Hej!“ zakřičela tak hlasitě, že se všichni v tu ránu přestali hádat a otočili se, když získala všechnu jejich pozornost, hodila míč „Já vám váš basket nepomlouvám a nic proti němu nemám, takže vás prosím, vy zas na oplátku nepomlouvejte a nenadávejte zas na florbal.“ Míč prošel obručí, Takao ztuhl tak toto nečekal, no nikdo to nečekal.
„Toto je trenérka našeho nového florbalového týmu Tsubasa Monika,“ řekl rychle ředitel, jeden z nich se na ni dosti zmateně díval, pravděpodobně ji poznal i po tom, co si nechala změnit příjmení. Kdysi Monice z nějakého důvodu začali všichni říkat „Okřídlená“, asi pro to, že skoro vždy u sebe měla něco ve tvaru křídel. No když se sem dostala, nechala si změnit příjmení na Tsubasa (Křídla), její České příjmení se ji nějak nelíbilo, ale jméno si nechala.
„Ta, Monika?“ optal se, aby se ujistil, že si s nikým nespletl. Ovšem Monika byla rychlejší, stačilo si totiž sundat jen fialovou mikin, kterou na sobě měla a její dres ji prozradil.

Midorima hodil míč a Monika sebou cukla, když se jeho ruce zvedli k hodu.
„Má pravdu Takao, je to hokejka, ne pálka, to je jako kdybys řekl, že basketbalový míč je medicinbal,“ pronesl Midorima a Monika se na něj ušklíbla, neměla ráda, když takto máchal rukama nad její hlavou. Tito dva začali třetí ročník i s ní, Midorima byl jen o pár měsíců mladší od ní, ale kdo by to na něm poznal, měřil 195 cm a byl dosti urostlý. Samé svaly a šlachy.

„ A ohledně toho, jestli se nechci přidat do toho vašeho týmu… To si mě fakt pobavil s mojí výškou,“ začala se smát. Midorima se otočil a přeměřil si ji. Sice ji neviděl po prvé, no když ukázala prvotřídní nástup jako trenérka bránící svůj tým, moc si ji v ten moment neprohlížel.
„Nejsi zas tak malá,“ konstatoval a pořád na ni upíral svoje zelené oči, po chvíli si posunul brýle, tak jak to dělával a otočil se na míč.
„No nemysli si, že bych ti pro něj šla.“ Znovu se ušklíbla, ale to už si to Midorima kráčel k vozíku plných míčů.
„No… Myslím Moniko, že to mu bude stačit, on nerad běhá, když trénuje střely.“ Dívala se jak Midorima veze před sebou vozík. Nemohla spustit zrak z jeho prstů, on je neměl obvázané… Po krátkém uvažování usoudila, že by mu to asi klouzalo. Přeci jen cit v prstech je tak nějak důležitý.
„Co budeš dnes dělat,“ zeptal se Takao a ona jen pokrčila rameny „No chci se jít někam najíst, tak bych tě rád pozval…“ Midorima hodil míč a prudce se otočil, poprvé za dobu, co ho Monika znala, se tvářil tak nějak, divně. „…ovšem, že zvu i tebe Shin-chan,“ vykoktal ze sebe Takao a Midorima se spokojeně otočil.
„Shin-chan,“ zopakovala s lehkostí v hlase a Midorima ztuhl, míč který hodil, se odrazil od obruče.
„Eh…“ Takao šokovaně hleděl. Monika to nějak tak ignorovala, no pořád dokola opakovala.
 „Shin-chan.“
„Mohla by si to přestat opakovat,“ řekl dost přísně, jako kdyby mu to vadilo. No ji to nevyvedlo z míry.
„Co to znamená?“ Oba dva se na sebe šokovaně podívali.
„Zkratka jména… Shintarō Midorima,“ řekl překvapeně.
„Aha… to je tvoje příjmení,“ usmála se mile.
„Ty neznáš jeho příjmení?“ podivil se Takao, no musel uznat, že s Midorimou se vidívala minimálně, nejčastěji to bylo, když odcházeli s tréninku a ona vedla její nový tým na trénink „Doufám, že znáš aspoň to moje, když spolu kamarádsky trávíme čas?“
„Kazunari Takao… Ty moulo jeden.“
„Ty malá,“ Takao se k ní rozběh, chtěl ji chytit, Midorima toto jejich škádlení nechápal. Po několika ti minutách, to Midorimu dosti štvalo. Oba dva se totiž naháněli přes celou tělocvičnu a ten jejich kravál, co u toho dělali, ho opravdu začal vytáčet.
„Hele vy dva, co kdybychom šli,“ prohlásil naštvaně a oba dva se k němu otočili.
„Jak je libo…“ Takao ji dal ruku přes ústa, než by ho oslovila nějakou přezdívkou, kterou dokázala většinou do pár minut vymyslet. Midorima se jen zamračil.

„Takže, co si dáte?“ zeptala se mile číšnice, když konečně došli do restaurace. Monika si okamžitě objednala jahodový džus, který měla nejradši a pohár zmrzliny. No nic těžkého na jídlo nechtěla. Midorima a Takao si rychle vybrali, znali tuto restauraci, takže si objednali to, co jim tu chutnalo nejvíce. Najednou se ozvala známá melodie a Monika měla v očích hrůzu.
„Ne,“ řekla sklíčeně „on mi nedá pokoj.“
Midorima se podíval, na jméno volajícího.
„Šmoula?“ podíval se na ni a ona převrátila oči v sloup. Jen, co mobil dozvonil, opět začal na novo. Chňapla po mobile.
„Dej mi pokoj,“ řekla rázně, ale vzápětí se na to začala smát. Chvíli s ním mluvila, no vypadalo to, že si tu našla někoho, s kým trávila čas, když zrovna neměl čas Takao.
„Nepůjdu domů, jsem pozvaná spolužáky na jídlo… Řekla jsem ne… Teď kvůli tobě nepůjdu domů… neřeknu ti, kde mám náhradní klíč od bytu… Ne šmoulo, už jsem řekla… Hmm… do hodinky bych mohla být tam… Fajn,“ ukončila hovor a povzdychla si.
„Otrava jeden, modrej…“ Midorima na ni nechápavě hleděl.
„Modrej?“ optal se.
„A co má být, tady v Japonsku má každý druhý modrý vlasy.“ A dál koukala na kolem jdoucí, kteří procházeli kolem restaurace. Jen pokroutil hlavou. „Ta holka je občas ulítlá,“ řekl si v duchu. Když se nad tím zamyslel, nevěděl si na ni udělat názor. Nikdy s ní nemluvil, jen když byla s Takaem. Popravdě ji s nikým jiným, než s ním ve škole neviděl, když do toho nepočítal její florbalový tým, s kterým jim okupovala tělocvičnu. Naštěstí Monika byla typ, co se s ním dá dohodnout. Takže když potřebovali trénovat před zápasem, nechala jim půlku tělocvičny. Ostatní z týmu s ní též nějaký problém neměli, no když je to chytlo a oni začali nenápadně říkat urážky na její tým. Popadla hokejku a jednu mířenou po nich střelila. Většinou trefovala hlavu. A co by namlouval, mířit uměla špičkově. V den, kdy se jim představila a oni šli do šatny se Miyajiho ptali, odkud jí zná. No nakonec vyplynulo to, že byla jednička jako útočnice, ale vše se jednoho dne pokazilo, když hráli světový turnaj. Prý jedna ze soupeřek Moniku nabrala a přehodila ji přes mantinel a ona si rozbila hlavu. No nakonec Monika v zápase pokračovala, když jí zranění ošetřili. Jenže se v půlce zápasu sesypala. Vystřídali jí, ale prohráli. Podle všeho co se povídalo, Moniku z týmu vyhodili, kvůli zdravotním důvodům, ovšem Miyaji, nedokázal povědět, jakých přesně.
„No nic půjdu,“ řekla, neboť jí zapípal mobil. Smska.
„Fakt musíš?“ optal se Takao. Monika si všimla, že se mu pravděpodobně líbí, no ona doufala, že ho to přejde.
„Musím… Šmoula mě totiž jinak brzo přivede k šílenství,“ konstatovala a zvedala se k odchodu.

„Proč každému dáváš přezdívku? Měla bys každého nazývat jeho jménem,“ popravil si brýle Midorima.
„Popravdě, z důvodu toho, že když jsem se s někým bavila a pak jsem někoho jiného zmínila či mi dotyčný volal… Dostalo se mi otázek typu, jak se s ním můžeš bavit? Vždyť ta holka je z jiného týmu, je nepřítel… Chci se toho vyvarovat.“
„Takže šmoula hraje basket, je tak, že? A šmoula ví, kam chodíš do školy?“ nespouštěl z ní oči.
„Jestli mám být upřímná, Shin-chan. Tak ano ví, kam chodím do školy a dokonce ví, jaký druh sportu mě zajímá. Za další ne každému nedávám přezdívky. A pokud tě to uklidní, dávám vám přezdívky jen, abych pobavila holky z týmu, když jim něco nejde a jsou z vás nervózní,“ vypadala naštvaně. Sebrala tašku a zmizla. Takao se podíval na Midoriho a jen pokroutil hlavou.

„Kde ses tak dlouho flákala?“ ozval se otrávený hlas.
„Hele Aomine, dej mi svátek.“
„No jéje ty máš zase náladu,“ uchechtl se a naklonil se k ní.
„Ať tě to ani nenapadne,“ zavrčela. Aomine Daiki byl někdo, koho poznala, když ji jedna ze spoluhráček nabídla, jestli by nešla na zápas, kde hrál právě Tōō vs. Meijō. Aomine tenkrát přišel pozdě, no zápas stál za to. Byla unešená. No jeden z týmu Meijō, Moniku poznal a po zápase šel za ní. Začal ji otravovat, když zrovna odcházela. Aomine je chvíli pozoroval, no hráč zašel moc daleko a Monika ho jednou mířenou nakopla do rozkroku. V tu chvíli se začal Aomine smát. Jí to ovšem nepřipadalo k smíchu a hodila po něm tvrdě malý florbalový míček. Docela ho tím zaujala, měla dobrou mušku. Od té doby ji tak trochu začal pozorovat, chodila na každý jejich zápas. Nakonec mu to ovšem nedalo a chtěl se o ní dozvědět víc, no přehlédnout ji bylo nemožné, nebyla to totiž žádná typická Japonka.
„Copak? Kdopak tě naštval? Hm… nějaká spolužačka?“
„Aomine, já mám pocit, že neslyšíš, řekla jsem, že jsem na jídle se spolužáky.“
„Zase tě někdo otravoval? Však víš jak to myslím.“
„Hm… myslím, že Midorima je dost chytrý na to, aby se s něčím takovým obtěžoval.“
„Midorima, tě pozval?“ udiveně na ni civěl.
„Ne ale jeho spoluhráč Takao, mám pocit, že se mu líbím,“ řekla provokativně a usmála se. Čekala, jak zareaguje. Co spolu začali vycházet, a on se potřeboval někam zašít, aby ho nenašla Momoi, chodil k ní. No jednoho večera ji vytočil takovým způsobem, že mu chtěla jednu pěkně mířenou vrazit. No Aomine ji chytil a obě zápěstí a pokračoval ve svém projevu. Nevěděla jak ho umlčet. Chtěla, aby přestal, zavřel tu svou drzou pusu. Sevřela pěsti a škubla rukama dozadu. Tím si ho k sobě přitáhla, stoupla na špičky a… Přitiskla svoje rty k těm jeho. Zarazil se no jen na chvíli. Pak se to nějak zvrtlo a ona skončila s ním, v její posteli.
„Hm… a ví, že to tak trochu táhneš se mnou?“ pozvedl obočí a ona se tajemně usmála.
„Ne,“ řekla mile a začala se smát. Toto Aomine nečekal.

„Dojdeš zítra, hrajeme s vaší milovanou školou?“ posadil se na gauč a čekal, co mu řekne.
„Ne zítra máme trénink… Hoši vypadnou a my máme tělocvičnu pro sebe.“
„Pf… To se nemůžeš ulít?“
„Jsem trenérka a člen týmu.“
„Vždyť nehraješ.“ Monika se na něj otočila a z jejího výrazu, šlo vyčíst, že to co řekl, se jí vůbec nelíbilo. Aomine stoupl a přitlačil ji ke stěně.
„Ty snad po mně chceš, abych se ti omluvil?“ její výraz však zůstával stejný. Prohlédl si ji, usmál se, a když ji chtěl políbit, uhnula hlavou na stranu. Vymanila se z jeho sevření.
„Já myslel, že se ti to minule líbilo?“
„Neřekla jsem, že se mi to nelíbilo,“ odpověděla potichu.
„Takže to bylo jen na jednu noc?“ opět k ní udělal krok a z jeho výrazu šlo vyčíst,  že se jen tak nevzdá.
„To jsem taky neřekla,“ zašeptala ještě tišeji. Měl ji přečtenou a ona si to až teď začala uvědomovat. Vždy vyhrával.

---> 2. kapitola