Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola sedmá


Popravdě, tento díl mi připadal divný. Ale nakonec, když jsem si ho už poněkolikáté přečetla, jsem si uvědomila, že je to přesné. To co jsem prožívala při záchvatech. :/
No pěkné počteníčko... :)

*A půjdeš se jí omluvit osobně*


Už týden od onoho incidentu nevylezla ze svého bytu.  Nechodila do školy, nebrala telefony, a když se musela do města pro jídlo, tak se vyhýbala všem, které znala. Nechtěla s nikým mluvit. Nevěděla, jestli děvčata vyhrála? Nevěděla, jestli chlapci vyhráli zápas a vůbec nevěděla, proč Aomine zmlátil Midorimu? Všechny její pocity se smíchaly a vždy když už si myslela, že je všechno v pořádku, propadla znova tomu pocit, s nímž se nesl i její záchvat.
Kolikrát si ani neuvědomovala, co se to vlastně děje kolem ní. Byla jak tělo bez duše. Když byla doma všechno, jako by na ní padalo, snažila se toho zbavit. Všechno co znala, že jí aspoň trochu pomohlo, selhalo.

Jednoho večera, toho na ni bylo moc. Seděla u dveří, zírajíc do stěny chodby jejího bytu. V ruce držela mobil, ze začátku nevěděla komu zavolat. Klepala se, po její tváři jí stékaly slzy a její nohy ztuhly.  Podívala se na obrazovku mobilu a vytočila jedno z čísel. Když se ozval hlas v telefonu, v ten moment nebyla schopna nic říct. Její pláč ovšem prozradil, že potřebuje pomoc. Okamžitě. Pevně svírala mobil u svého ucha a přes její pevně sevřenou čelist se jí prodíraly vzlyky. Její dech by zrychlený a dušený. Nemohla popadnout dech. V telefonu nastalo pípaní. Nemohla na nic myslet, nešlo jí to, jen co jí mysl dovolila trochu myslet, modlila se, aby ten komu volala, došel. Neměla ponětí, čí číslo vytočila, vždyť přes její rozmazaný zrak, který měla od toho, jak plakala, nepřečetla nic, co bylo na displej mobilu. Jen hádala písmenka.

Konečně se ozval zvonek, natáhla se ke klice a zatáhla za ní. Dveře se pomalinku otevřely. Otočila svůj prázdný výraz na něj. Když spatřila zelené vlasy, uvědomila si, komu vlastně zavolala. Byla za to ráda, nechtěla ani pomyslet, co by se stalo, kdyby přišel Aomine. Ta představa byla, ale silnější a rázem ucítila, jak se začala chvět, po tváři se jí zas spustily slzy.

Pomalu zavřel dveře a sedl si k ní. Určitým způsobem byl rád, že aspoň neutíká, ale vidět jí tu takto, ho až moc ubíjelo. Nevěřil, že by se tato usměvavá dívka dala zlomit, vždyť ještě před týdnem byla odhodlaná a spokojená. Věděl, že je to z velké části jeho chyba. Nejraději by si za to nafackoval. Pořád byl tak nedostupný. A pak mu to ujelo. Překročil něco, co ona stanovila.
Mezi nimi se začalo vytvářet napětí, chtěl jí něco říct, ale nezmohl se. Její hlava sjela k jeho rameni a opřela se o něj. Uvědomil si, že by ji teď nejraději schoval před tímto světem, což ho dosti udivilo. Vždy se staral sám o sebe. Jediný, kdo si k němu dokázal v poslední době vybudovat cestičku, byl Takao.

Vzpomněl si jak jí poprvé, po tom, co se jim představila, dotáhl na trénink. Pozorovala je a usmívala se, bavila se. Takao se předváděl a ona se smála ještě víc. Zvláštním způsobem se pošťuchovali a jejich kapitán mu tenkrát řekl, že se asi Takao zamiloval. Nevěděl, proč, ale dal by teď všechno, aby mohl být jako Takao. Chtěl jí pomoc, rozveselit ji. Povzdechl si a svou paži jí přehodil kolem ramen, jemně jí stiskl rameno a přitáhl si ji k sobě. Ten pocit, který měl tenkrát, když jí políbil, se mu vrátil. Chtěl ji, ale… chtěl ji pomoci.

„Víš,“ začal opatrně, potřebovala slyšet něco pozitivního „děvčata to vyhrála. Měla jsi vidět Misao, řádila jak uragán.“
Monika k němu zvedla svoje oči a maličko se usmála.
„A i my jsme vyhráli, Takaa mrzelo, že si tam nebyla. Celý tým se o tebe bál. Ti hoši tě mají rádi, dostala ses jim pod kůži.“
Monika z něj nespouštěla oči, mluvil pravdu. Neviděla na něm, že by lhal. Vždy byl upřímný, měla to na něm ráda. Nepotřeboval nic skrývat.

Její černé vlasy se jí lepily k obličeji. Voněla, ale její vlasy byly… Mastné. Usoudil, že se bála o zranění, které tam měla. Chvíli o něčem uvažoval, pak se zvedl a snažil se postavit Moniku na nohy. Podařilo se mu to. Vypadala, jako by se právě probrala. Vešel do obývacího pokoje a zarazil se. V kuchyni bylo spoustu neumytého nádobí a byt působil neuklizeně. Až teď si teprve uvědomil, jak špatně na tom tento týden byla. Ona si však k sobě nikoho nepustila. Chytl ji za ruku a táhl jí do koupelny. Přinesl si židli, kterou dal před umyvadlo a posadil na ni Moniku.

Ze začátku jí nebylo přesně jasné, co chce dělat, ale jen co ji donutil zaklonit hlavu a pustil vodu. Ztuhla, v jejích očích bylo vidět, že se bojí. Jeho prsty jejími vlasy pomalu a jemně projížděli. Pevně svírala tričko na ramínka, v které nosila na spaní. Cítil, jak se chvěje a přesto věděl, že se jí tím uleví.

Vždy, když si sama zajela do vlasů a přejela po čerstvé jizvě, ztuhla. Pokaždé ji popadl vztek. Nejraději by si je ostříhala, ale spíš si přála, aby tam ta jizva nebyla. Přešel ke sprše a vzal dvě lahvičky. Až teprve teď si z prstů sundával obvazy a obsah jedné z lahviček si nalil do dlaně. Opět jeho prsty vjeli do jejích vlasů. Cítil, jak se napjala, ale jen co přivřela víčka, byl si jist, že jí to už tolik nevadí. Cítila se spokojeně. Konečně. Nemuseli, mluvit, aby jí bylo lépe. Mluvili činy.

Pocítila, že se vrací zas k sobě. Začala vnímat, co se kolem ní děje, i když věděla, že se bude muset vypořádat s tím, co se stalo. Jemně a opatrně si sušila vlasy a až teď si všimla, že má Midorima pravou stranu obličeje ještě červenou a pod okem monokl.
„Proč?“ snažila se říct víc, ale její hlas jí zradil. Měla v puse sucho a přesto jediný pohled na Midorimovu tvář a on věděl, na co se chce zeptat.
„Omlouvám se,“ na chvíli se odmlčel, něco tu nesedělo jeho výraz, působil až moc provinile „kdybych se tenkrát ovládl, nemusel si skončit takto.“
Monika se na něj zmateně podívala, pořád jí nedocházelo, co se tam vlastně stalo. Jen další grimasa a Midorima pochopil, že ona o tom nemá ani zdání. Byl to přece jen týden, co se neobjevila ve škole a nikomu nezvedala mobil.
„Veronika mi po zápase poslala toto,“ vytáhl z kalhot mobil a chvíli něco hledal. Podal jí ho a ona se na něj podívala. Pevně sevřela mobil a začala se znovu chvět. Dech jí vynechávala a tak se snažila nadechnout. Sevřelo se jí hrdlo. Bylo to fotka. On a ona, když se políbili. Tak proto, ji Aomine nenapsal, když začínal zápas. Nezaspal. Uvědomila jsi, že když mu to poslala, pravděpodobně přemýšlel, co udělat. Cítil k ní něco víc, než co ona k němu. Tím si začala být jistá, jeho chování se totiž změnilo.

Všechno to sice na ní začalo opět padat, ten výjev z šatny. Midorimův výraz, který napovídal, že neví, co se děje a Aomine… ten až s čirou nenávistí na něj zíral. Její tělo zareagovalo a chytla jeho paži, než by stihl udeřit Midorimu. Ale on ji od sebe odhodil. Ani se na ni nepodíval, jediné, co ho zajímalo, byl v ten moment Midorima.

Vzápětí na to se to všechno změnilo v hněv. Pevně sevřela pěsti. Byla na ni naštvaná. Nejraději by ji ublížila, ale ona taková nebyla.
„Ona mi za to, abych si s ní špinila ruce, nestojí. Překročila hranice mezi osobním životem a hrou, jak to má ve zvyku. A jedině výhrou nad ní, ji srazím na kolena.“
Konečně mohla zas uvažovat. Midorima se musel usmát. Překvapilo ho, že se nesložila, ba naopak postavila se a už teď věděla, že jediná možnost, jak Veroniku umlčet, bude hrou. Ta se totiž pro ni stala důležitou součástí, díky ní měla slávu.

Začala pravidelně dýchat, konečně se uklidnila. Ne jen po stránce psychické, ale i ten její nával hněvu zmizel. Otočila se na Midorimu, opět ucítila to napětí mezi nimi. Díky tomu, že jí políbil, skončili takto. Sklopila zrak a podala mu jeho mobil. Zval si ho a ona si šla pro ten svůj. Otevřela jej a podívala se, kdo jí všechno volal. Mezi jmény jejich spoluhráček, několika hráčů z basketbalového týmu a jejího bratra se tu objevilo i to Aomineho. Opět pocítila divný pocit. Uvědomila si, co to je. Strach. Bála se. Nebilo to poprvé, co jí někdo ublížil a ona z něj pak měla strach. Nemohla toho člověka dokonce kolikrát ani vidět, vyhýbala se mu, a když se podařilo na něj narazit, propadala panickým záchvatům. Strach a panika, tyto dva stavy dokázaly společně vytvořit dokonalou pohromu. To, co k němu cítila, bylo jakým si způsobem pryč, jediné, co k němu teď pociťovala, byl strach. Podívala se směrem k Midorimovi.  Jeho smaragdové oči ji, ale okamžitě uklidnili. Ten člověk na ni měl zvláštní vliv. Nedokázala jsi představit, že by si ho proti sobě poštvala či o něj nějakým způsobem přišla. Měla pocit, že jí snad četl myšlenky, neboť k ní popošel a jemně ji chytl za rameno. Nesměle položila svoji ruku na tu jeho. To co se jí objevilo v břiše, značilo jen jedno.
Jsi v tom až po uši.

Cítila se jako čtrnáctiletá holka, která se zamilovala do svého oblíbeného zpěváka. Ten pocit, který měla teď, byl trochu jiný, ale přesto tak stejný. Oba dva mlčky na sebe hleděli, ale ani jeden nechtěl uhnout.
„Půjdeš domů, nebo tu,“ hledala správná slova, aby to nevyznělo moc troufale, kolikrát by jí to nedělalo problém. Ovšem teď to bylo jiné.
„No, jestli tu nechceš přespat, přece je jen už pozdě,“ snažila se zachovat klidný tón, ale moc se jí to nedařilo. Styděla se, vážně měla chuť si nafackovat. Midorima si ji prohlédl. Nechtěl ji nechávat samotnou, ale i tak potřeboval svoje věci.
„Já, vím, že je zítra škola,“ utrousila tiše a svůj pohled upřela na podlahu.
„Přespím pod jednou podmínkou,“ řekl dost pevným hlasem a Monika se na něj opět podívala „zítra půjdeš do školy. Oni tě profesoři omluví, dám ti pak poznámky, které jsem si dělal v hodinách.“
Monika povzdechla, ale nakonec souhlasila. Měla by už vypadnout, vždyť krom nákupů nechodila ven.
„A tvůj bratr tě taky rád uvidí,“ řekl až vyčítavě, protože ani mu nezvedala mobil. Vážně jak malá holka. Nejraději by se do země propadla. Styděla se. Ve všem měl pravdu.

Pohledem zabloudila ke kuchyni. Převrátila oči v sloup, to fakt musel přijít někdo jako on, aby se dala do kupy. Odebrala se do kuchyně a začala uspořádávat nádobí, aby jej mohla umýt.
„Mono.“ Monika se zarazila, poprvé v životě slyšela říct ho její jméno takto. Zrudla a rozpačitě se na něj otočila „Skočím si domů pro nějaké věci a donesu ti rovnou sešity. Máš snad kopírku?“
Měla pocit, jako by dneska Midorimu někdo vyměnil, ale viděla na něm, že je uvolnění. A hlavně už na něm nešlo vidět, že se o ni bojí. Přikývla a věnovala mu svůj typický úsměv. Musela sama sobě přiznat, že je ráda, že přišel. Nebyla to, ale jediná věc, kterou sama sobě musela přiznat. Až byla na dně tak, že skoro nic nevnímala, teprve volala o pomoc. Nevěděla, proč to nechala zajít až tak daleko. Lidé, kteří ji znali a měli o ni strach, jí vždy říkali, že má okamžitě někoho vyhledat. Ale to, co prožila tento týden, znala to moc dobře, byl klid, žádný záchvat, a když pak jeden propukl tak dokázala probrečet čtyři v hodiny v kuse. A tento týden se jí to stalo několikrát.

Sebrala se umyla nádobí a vrhla se na provizorní úklid. Musela vyházet, věci z pokoje do koše na prádlo, odpadky, které nebyla schopna uklidit. Všechno hezky stihla, než se ozval zvonek. Otevřela dveře Midorima, měl školní tašku a igelitku se zbytkem sešitů. Když se rozhlédl, spokojeně se usmál. Byl rád, že se sebrala.

Po cestě o ní přemýšlel, sám sebe nepoznával. Ta dívka mu nedala spát, když ji převezli do nemocnice. Ten den, kdy ji tam odvezli, se za ní chtěl stavit, no na sesterně mu řekli, že podepsala reverz a šla domů. Ani sestrám se to nelíbilo, no nepřemluvili ji, aby tam zůstala.
Když mu dnes zavolala, myslel si, že se spletla, ale když uslyšel jen její brek.

„Dáš si něco?“ vyrušila ho z jeho myšlenek, nervózně si popravil brýle na nose a podíval se jejím směrem.
„Čaj,“ řekl a šel si odložit věci. Postavila vodu na čaj a vybrala čaj. Midorima se opřel o linku a znovu si nervózně popravil brýle. To napětí, které poslední dobou mezi nimi panovalo, nešlo zvládat. Mohl za to ten polibek. Oba dva rozladil, takovým způsobem, že v sobě začali pociťovat, něco, co nemělo řád.

Nervózně přešlapovala na místě a snažila se ze sebe něco dostat, ale marně. I Midorima cítil, že by si měli asi něco vyjasnit, ale nevěděl, jak?
„Já…“ začala Monika „Tohle už nezvládám. Nechci, aby to bylo takoví… Ale ani nechci, aby to bylo jak na začátku.“ Poslední slova téměř zašeptala a očima sjela k podlaze. Její tváře hořely, byla si vědoma tomu, že mu právě přiznala. Má pro něj slabost, ale ne tak ledajakou. Její silně bušilo, čekala, že jí odmítne, že to byl jen omyl, prostě úlet. Midorima se na ni podíval, jeho výraz nedokázala vůbec identifikovat. Nikdy v životě ho neviděla se takto tvářit.
„Nejsem ten typ, co se rád svěřuje s pocity,“ Monika pocítila úzkost a bylo to tady „ale ty si svěřila s něčím mě a ani já si nedokážu představit, že by to mělo být takové… Jako předtím.“
 Ustoupila krok dozadu, to co se ten v její hlavě odehrávalo, bylo jako smršť. Všechny její pocity se mísily jeden přes druhý.

„Aomineho…“ začala a musela se nadechnout, nebo by to s ní popravdě asi praštilo „asi ho to utvrdí v tom, co bylo na té fotce.“ Jo tohle byla pravda, oba dva si toho byli vědomi, ale co měli v této chvíli dělat. Midorima v sobě našel něco, co mu nedávalo smysl. Nikdy necítil nic takového k dívce. A Monika, i když měla vztahy, nebylo v nich to, co teď cítila k Midorimu.
„Já…“ nemusela být věštec, aby věděla, co má zas v úmyslu říct, měla toho už po krk, každý se jí pořád omlouval. Udělala k němu pár kroků, stoupla na špičky a přitáhla si ho k sobě. Jejich rty se spojili, zprvu to bylo je letmé, ale i Midorima po chvíli pocítil touhu. Přitlačil Moniku k lince a vysadil ji na ni. Neodtrhl se od ní, nechtěl. Jazykem ji vklouzl do úst, prsty mu zajela do vlasů a přitáhla ho k sobě ještě blíž. Znovu se ozval zvonek, rozpačitě se od sebe odtrhli, Monika se podívala směrem ke dveřím.
Kdo by teď, tak pozdě večer něco chtěl? Že by bratr?

Došla ke dveřím, nepodívala se ani kukátkem a dveře otevřela. Pocit, který rázem ucítila, jí málem podlomil kolena. Udělala několik kroků dozadu, až narazila na hruď Midorimi.
V jejích očích se objevil strach. Stál tam mladík s tmavě modrými vlasy a vedle něj dívka. Oba dva dobře znala.
„Aomine, Momoi,“ pozdravil Midorima a teď už zněl tak jak na něj byla zvyknutá. Pevně sevřela Midorimovo triko. A její reakce ho docela překvapila, až teď si všiml, jak vyděšeně vypadá.

Aomine nespouštěl oči z Midorimu ani z Moniky. Seděla vedle něj na židli a snažila se potlačit pocit, který se v ní ozýval.
„Chápu, Dai-chan se k tomu asi nějak nemá, ale chtěl by se omluvit,“ řekla Momoi naštvaně a podívala se na něj a Aomine si prohrábl vlasy. Netvářil se moc nadšeně.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě odstrčit… Byl jsem naštvaný, když mi došla ta fotka a on pak v klidu vyšel z vaší šatny tak…“ nenacházel slova a podíval se lítostně na Moniku. Ta jen očima jezdila z místa na místo, jen aby se jeho pohledu vyhnula.
„Jo… Já… Nemám ti to za zlé, byla to nehoda, ale…“ to už Monice po tvářích tekly slzy, na nic dalšího se nezmohla. Bylo jí líto sebe, jeho a taky toho jak to mezi nimi dopadlo. Ale strach prostě vyhrál.
„Monika-chan,“ řekla starostlivě a Monika se snažila uklidnit.
„Já… mám strach, budeš mi muset dát čas,“ zasýpala, byl to velice hektický týden a toto bylo na ni už moc.
„Jen abys to věděla, že mě to mrzí.“ Monika jen přikývla, na další slova se už nezmohla. Momoi i Aomine se zvedli k odchodu. Midorima se zvedl, šel je vyprovodit, nechtěli ji dál už trápit. Midorima vyšel až na chodbu a přivřel dveře.
„Jen abys věděl, to co se stalo, byla moje vina. I když si to nechtěla přiznat, měla tě pořád ráda, ale to cos uděl…“ Aomine nevěnoval Midorimovi zrovna pěkný pohled.
„Takže si ji nechtěl?“ Jeho otázka ho zarazila, popravil si brýle na nose.
„Chtěl? Nechtěl? Všechno záleželo na ní. Bylo to pro mě sice nesnesitelný, protože jsem překročil hranici, kterou si ona stanovila. Fajn byla to moje chyba!“ Momoi zůstala civět na Midorimu a to včetně Aomineho. Midorima totiž křičel. On nikdy nekřičel. A teď křičel přes celou chodbu, ani si to neuvědomil. No to co v sobě dusil, šlo ven.

Nešlo to přeslechnout. Monika otevřela dveře a vyšla za nimi. Museli si to ti tři prostě ujasnit. Aomine se podíval znovu na Moniku, která se schovávala za Midorimou, už tak jí to bylo nepříjemné, ale tohle musí skončit.
„Ublížil si mi, chtě nebo nechtě, ale ublížil. Midorima překročil hranici a já se z toho chtěla nějak vzpamatovat. Popravdě jsem pořád sama sobě nalhávala, že to co mezi námi je, není vážný, ale i přesto mi na tobě záleželo. Chtěla jsem tomu dát šanci. Myslela jsem, že potřebuji jen čas na to, abych si to urovnala, ale pak přijde Veronika a ty uděláš takovou pitomost,“ snažila se nekřičet. Momoi se podívala na Aomineho, všimla si, že se tváří divně.

Uvědomil si totiž , že to, co vyvedl ho stálo Moniku.

Komentáře

  1. Veľmi sa mi páčilo, ako za ňou Shintarou došiel a postaral sa o ňu :] bolo to strašne milé a ja mám jeho takto zaškatuľkovaného, ako takého ochrancu :]
    Som rada, že sa to už pohlo a že si obaja uvedomili svoje city. Trošku ma prekvapuje ten Aomine :] myslela som si, že sa zachová inak :] no aspoň že sa prišiel ospravedlniť.
    A tú mrchu hnusnú Veronu by som do rieky hodila :D strašná káča. No zrejme je to tak, že aj takto zatrpknutí ľudia sa nájdu a som teda zvedavá, ako sa to urovná a či sa teda to dievča už skrotí trošku :]
    A zaujíma ma aj Daikiho reakcia, či to teda bude nejako ďalej riešiť alebo sa Moniky vzdá :] ja si myslím, že ešte bude mať čo povedať :D
    Pevne verím, že to bude ešte poriadne zaujímavé :]
    pekná časť :] len tak ďalej :] vidieť, ako sa pekne rozpisuješ :]
    A to mi pripomína. Ako sa TI páči teda blogovanie a písanie celkovo? :]

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. OOO... děkuji za milý komentář... :3
      Aomine přece neprohrává ne? :D člověk nikdy neví... :)
      A naše drahá Veronika... :D ano takoví lidi se najdou :D
      ---Nevím co ti nato mám napsat! :D takže děkuji jen, neboť to bych musela spoilerovat a to moc nechci ---
      Sama cítím, že už se rozepisuji, už to jde líp...:)
      A co blogování, no baví mě to ... :3 sice pořád se bojím, že třeba něco zveřejním a někdo napíše, že to jen kopíruji! :D ale tak.. .:D JINAK dobré... :)

      Vymazat
  2. Fuu, to bola teda dráma, ale bolo to vážne skvelé :) Tiež sa mi veľmi páčilo, aký bol Midorima v tejto kapitole, ako za ňou prišiel, vycítil, že ho potrebuje, pomohol jej, bol tam pre ňu :) Bolo to vážne krásne, takého Midorimu by sme občas potrebovali každý... No a chúďa Monika, tá si toho teda prežíva... tie stavy viem pochopiť, sama som podobné veci prežívala, nie je to žiadna malina. Ale ľudia ako Shintarou vedia veľmi pomôcť ,som rada, že ju v tom nenechal samu :) Scénka ich dvoch v kuchyni ma tiež potešila, som moc rada, že dali priechod citom :) Prekvapila ma návšteva Momoi a Aomineho. Tá posledná veta ma nechala v takom zvláštnom rozpoložení... Ach, ten Daiki, vždy hrá na druhé husle, aj u teba a aj vo ff od Petriky, keď bol odstavený na friendzone koľaj a vyhral Kagami :D ale čo už, je to jeho údel. I tak sa mi to moc páči a som zvedavá, že ako sa to bude vyvíjať ďalej :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. OOO... děkuji za pěkná komentář, jo vždycky je to drama! :/ :)
      Nejhorší je když je na to člověk sám... A když někoho najdeš nemá pro to pochopení... :/
      Jsem ráda, že se ti tu líbil Midorima... Jo Midorima do každé domácnosti! :D
      No s Daikim mám ještě nějaké své plány ;)... Takže mu nebude až zas tak ublíženo... :)

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)