Její múza - čtvrtá kapitola

Vidíte dobře, Kazemai vydala další díl k povídce! :D
Buďme všichni šťastní....
Jinak, no není to zas tak dlouhé, ale pokud nemám moc velkou představu, co do dílu dát, či jak to rozvést, čekejte kratší díly... :)
Doufám, že se Maku-chan bude nový dílek líbit! :)
Pěkné počtění a omluvte mé chyby... :)

Markéta nevěděla, co má dělat. Vůbec jí nenapadlo, že by ho tu mohla potkat. Vlastně mělo.
Když ho včera zmínil Kise. Spíše doufala, že se to nestane. Vždy měla ten pocit, že jí zákon schválnosti přímo miluje. Prohrábla si svoje vlasy a snažila se uklidnit.

Kise se podíval na Markétu a objal ji kolem ramen. Byl si vědom, že mu to vadí, ale to mu bylo jedno. Radim se mu prostě nelíbil, i když hrál florbal. Od doby, co znal Moniku, se mu florbal z nějakých důvodů začal líbit. Nebylo to kvůli ní, ale kvůli tomu, že mu florbal tou atmosférou připomínal basketbal.
"Tak půjdeme prvně ke mně a pak...  Půjdeme na to rande," usmál se na ni a vtiskl jí polibek do vlasů. Markéta zarazila, čekala sice všechno, ale toto ne. Radim se mračil a to jak se díval na Kiseho. Markéta se lehce usmála, strach z té nepříjemné situace byl ta tam.
"Zatím," řekl Kise klidně a vedl Markétu pryč od Radima.

Seděla u něj v bytě na pohovce a opět očima brouzdala po jeho vybavení. A přesto jak to bylo prosté, to tu bylo příjemné. U nikoho se necítila tak spokojeně než u Kiseho doma. I když to čekání na to až se převlékne a nachystá, bylo nekonečné. Povzdechla si  a opřela se.
Je horší než ženská!
Bílá košile, černá vesta, kalhoty a klobouk. Markéta si zkousla ret.
"No můžeme jít. Chceš jet autobusem nebo se chceš projít," optal se a mile se na ni usmál.
"Projdeme se, nevadí, že to bude delší cesta. Nikam přece nespěcháme ne?"

Proklínala ten nápad jít pěšky, ani Kise si neuvědomil, že restaurace, do které měli namířeno byla na kopci. A nebyl to zrovna malý kopeček.
"To byl hodně blbí nápad. Až mě příště něco takového napadne hned mi to rozmluv!"
Kise se na ni soucitně podíval. Měla totiž dost vysoké podpatky a botky taky nevypadali, že jsou na nějaké delší trasy.

Když se konečně posadili ke stolu, cítila, jak její nohy příšerně bolí. Byla si jistá, že si odnese krásné puchýře, které budou ještě bole nejméně týden.
Ale i tak cesta strávená povídáním si s Kisem byla parádní. Ani se nezmínil o obrazu, který maluje. Skice, které potřebovala, už měla. Takže se v nejbližší době chtěla pustit do náčrtu a pak do malby.

Vše probíhalo perfektně, nevěděla jak, ale s Kisem našli společnou řeč v oblečení. Probíraní o nejnovějších trendech, jim zabralo spoustu času.
Japonsko bylo známé svými zvláštními trendy a tak jejich pomlouvání a prodiskutovávání trvalo dlouho. Přes oblečení k botkám a pak k líčení. Když ukázal obrázek, který měl Kise v mobilu, musela se Markéta držet, aby nepukla smíchy.
To, co viděla, jí přišlo vážně směšné. Japonské Ganguro. Opálené dívky, světlé vlasy, bílé stíny kolem celých očí, a aby vše bylo sladěné tak bílá rtěnka a nějaké svítivé oblečení.
"Tohle vážně někdo nosí?"
"V téhle části to naštěstí není tak moderní, ale v obydlenějších částech ano." Nevěřila svým uším, věděla, že Japonsko je v tomto výstřední, ale vše s mírou. Kdyby takto vyšla u nich, tak by schytala posměch a tady se to nosilo, jako by nic.

Když se společně vraceli, nechtělo se jí od něj pryč. Byl to moc příjemně strávený večer a ona ho nechtěla tak rychle skončit. Kise ji vedl přes centrum města, bylo to kouzelné. Moc lidí už venku nebylo, ale ty zářící světla města, byli vážně kouzelné.

"Kise?"
"Hm..." podíval se na ni a ona se usmála.
"Potřebovala bych na toaletu, nevíš o nějaké..."
"Jo jasně, tady," ukázal na jednu z budov, pravděpodobně to bylo obchodní centrum. Podle těch velkých prosklených dveří. Jen, co vešli dovnitř, bylo jí jasné, že je to obchodní centrum. Kise ji vedl směrem k WC.
"Počkám v té kavárně, pak přijď," usmál se na ni sladce a Markéta přikývla. Opět ten pocit. Motýlci v břiše, byli někdy až moc otravní. Člověku bylo vždy tak slabo a příjemně až jí z toho bylo někdy až špatně.

Opláchla si ruce, zkontrolovala, jak vypadá a několik neposlušných vlasů hodila za ucho. Ovšem, když vyšla ven, čekalo ji dost nemilé překvapení. Radim držel Kiseho pod krkem a nebýt modrovlasého mladíka, který se tam objevil, by možná došlo i k rvačce.
"Kise, jsi v pořádku?"
"Ale jo," usmál se na ni. Usmála se, ale její úsměv zmizel, když se otočila směrem k Radimovi. Byla naštvaná a zuřila. Rychlými kroky došla k Radimovi, který spokojeně odcházel pryč. Kise se sice zvedl a chtěl ji zastavit, avšak pozdě. Markéta chytla Radima za rukáv, jen co se k ní otočil, vrazila mu facku.
"Dej mi už krucinál pokoj! Myslíš si, že se k tobě vrátím, když předvádíš takové divadýlka? Můžeš si být jist, že i kdybys byl poslední chlap na zeměkouli, tak bych se k tobě už nevrátila," poslední slova přímo zavrčela. Kise chytl Markétu za rameno.
"Maku-chan, to stačí," řekl klidně a rozhlédl se kolem, pár lidí si toho nějak všimlo.  Jindy by to neřešili, ale cizí jazyk prostě přitáhne v cizí zemi pozornost.

Radim už nic dalšího nechtěl řešit. Jen, co to na něj vyhrkla. Stáhl se. Vypadal trochu šokovaně. Pravděpodobně to od ní nečekal. Markéta se posadila ke stolku a Kise něco objednal.
"Jinak, díky Aomine," usmál se mladík na modrovlasého mladíka. Tmavá pleť, modré vlasy a dobře stavěná postava. Plus, když se znal s Kisem určitě to byl basketbalista.
"Nemáš zač," odpověděl otráveně.
"Co ty tu?"
"No, holky z florbalového týmu se rozhodly, že si zahrají večer florbal. A já jsem šel koupit něco k pití."
"Chceš se jít podívat, jak hraje Monika-chan," podíval se na Markétu, která to bezpodmínečně odkývala. Vidět ten po tomto incidentu Moniku, byl dobrý způsob jak na to rychle zapomenout.

Po cestě tam jí představil Aomineho. Bylo milé vidět někoho, koho Kise obdivoval a taky někoho, kdo dovedl Kiseho k basketbalu. Z pohledu ženy to byl vážně kus chlapa, krásného chlapa. Neměl sice na Kiseho, ale i tak. Sice jí přišlo, že je spíš znuděný, ale když se spolu Kise a Aomine bavili, čišelo z toho cosi, přátelského. Z dálky se začaly ozývat hlasy.

Děvčata měla na sobě sportovní oblečení a hrála, zatím co okolo hřiště na lavkách seděli asi jejich drahé polovičky. Na jeden z nich seděl Midorima a vedle něj, nějaký červenovlasý mladík společně s dalším modrovlasým mladíkem. Kterého by snad i přehlídla, kdyby Kise nezačal volat na ty tři.
"Ahoj," pozdravil je a všichni přikývli či pozdravili.
"Toto je Maku-chan, kamarádka od Moniky. A toto je Kagamicchi a Kurokocchin"
"Kagami Taiga," řekl červenovlasý a podal Markétě ruku na přivítanou.
"Halamíčková Markéta."
"Kuroko Tetsuya," ozval se mladík, který působil dost neviditelně.
"Co vy dva tady?"
"Ale, Kuroko se rozhodl, že se podívá na to, jak se hraje florbal. Chce si to zkusit a mě vzal sebou," odpověděl za oba dva Kagami.
"Možná bych to taky někdy zkusil."
"Na Moniku nemáš," šťouchla lehce loktem Kiseho.
"To tedy nemá," přidal se Aomine a provokativně se usmál.
"Ale to nikdo z nás." Tentokrát se ho Markéta zastala.

Monika doběhla za nimi a Midorima ji podal láhev s vodou.
"Děkuji," jemně ho políbila na tvář a napila se. Markéta se na ni podívala, jen jeden pohled a Monika věděla, že se něco stalo.
"Copak?"
"Je tu Radim, víš to je Ten, o kterém jsem ti kdysi vyprávěla."
"Co tu dělá," koukala na ni zmateně Monika a Markéta si povzdechla.
"Florbal je asi momentálně rozšířená hra, protože je tu na výměnném pobytu s celým jeho týmem," zavrčela a Monika povytáhla obočí. Nebylo to vše.
"No a pán Radim se nám pustil do Kiseho," dodal Aomine, který došel s Misao.
"Jak pustil," podívala se na Aomineho Monika.
"Málem se porvali v obchoďáku." Monika převrátila oči v sloup a posadila se vedle Midorimi a chvíli se zapřemýšlela.
"Hm... Představíme ho Akashimu, ne?" Všichni se podívali na Moniku, která se vzápětí na to rozchechtala. Markéta moc její vtip nepobrala, ale podle jejich výrazů usoudila, že Akashi asi bude někdo důležitý.

"Kdo je Akashi," zeptala se Markéta, když se vraceli k ní na kolej.
"Akashi byl kapitán basketbalového týmu, když jsem byl ještě na Teiko akademii. Je to velice nadaný basketbalista, ale na minulém Winter Capu poprvé prohrál jeho tým, proti týmu Seirin. V tom týmu je Kagamicchi a Kurokocchi."
"Cchi?"
"Ale takto oslovu lidi, které dalo by se říct, uznávám a respektuji. Jinak dnešek jsem si užil," řekl trochu nesměle a usmál se. Markéta pocítila na svých tvářích to teplo, které značilo, že je rudá od ucha k uchu.

Zastavila se před dveřmi koleje a podívala se Kisemu do tech jeho zlatých očích. Nevěděla jak, ale najednou se ocitla v jeho náručí a pevně ji k sobě tiskl. Voněl přesně tak, jak si to pamatovala, pak se trochu se od něj odtáhla, ale jen tak, aby mu viděla do obličeje. Jeden pohled do očí a jejich rty se spojily.
Po kouskách ji tlačil ke stěně, kde ji uvěznil, jako by se bál že mu uteče. Jí to nevadilo, naopak líbilo se jí to.
Jeho jazyk zkoumal, každou část jejích úst a nechtěl přestat. Byl tak strašně nenasytný.
Jen co se odtáhl, aby se mohla nadechnout opět si šel pro další polibek. Nevěděla, jak dlouho s ním tak takto stála a popravdě jí to bylo jedno. Byl to krásný a nezapomenutelný pocit, cítit jeho teplé rty na těch svých.

3. kapitola <---